...

Prošla jedna mladá dívka.
Takovým zapadlým, černým městem.
Několik domků a ulic. Tichá říčka. A tichá noc.
Tu proběhla kočka, tu zaslechla šramot z oken přímo u jejích nohou.
Vnímala jej, ale jako kdyby nechtěla nic vpouštět do nepohodlnější hloubi.
Možná, že ignoraci předstírala sama pro sebe tak důkladně, že i kdyby chtěla
věnovat pozornost čemukoliv, již by to nešlo.
Noční chlad byl cítit ve vzduchu, ale větřík skoro nebyl znatelný.
Nevěděla kým je, ani kam jde. I to nejspíš ztratila cestou.
Něco hledala, nevěděla co. Nevěděla ani to, že hledá.
Už jen šla.
Jak kdyby ji to samotná cesta naučila.
Jak kdyby cesta bylo jediné, co umí.
Samovolnou, přirozenou, jedinou věcí.
Líbilo se jí tak, jak teď je.
Líbilo se jí tak, jak teď není.